Moje články

Tleskáte, když někdo něco zkazí?

Narazil jsem na různé způsoby, jak se organizace vyrovnávají se selháním a chybami. Někde se kritizují, občas se vyhazuje, v krajním případě křičí. Jinde si tleskají, nekecám! Přišlo mi symptomatické, že ty úspěšnější firmy neúspěchy nevytěsňuji, ale umí s nimi docela zajímavě pracovat.

Mám osobní zkušenost, že stačí málo k tomu, aby se v lidech úplně zastavila touha něco zkoumat a učit se. Stačí chyby označit za špatnou věc a trestat je.

Jenže mně připadá, že neúspěch je nutná součást experimentu, a ten je zas nezbytnou součástí vývoje. Proto mě baví organizace, které s chybami pracují rozumněji. Když to píšu, myslím hlavně na firmy, ale hned mě napadá, že to platí i pro školství, partnerský vztah, rodinu a jiné "organismy".

Podle mne:

  • O neúspěchu je potřeba mluvit.
  • Prezentace chyb musí být dobrovolná, jen tak se vyhneme tomu, že to je vnímáno jako kritika a hodnocení. "Fail-con", kde lidé sami mají možnost vystoupit, neúspěchům se smějí a tleskají si za odvahu, anebo přidělení "Černého Petra" od organizace? Obojí jsem potkal, ale jen fail-con fungoval, proč asi? Nebo co třeba dát okénko "co jsem se za poslední týden naučil" jako pevnou část pondělní porady?
  • Je potřeba nezaměňovat neúspěchy v dobré vůli a šlendrián. Ten je naopak potřeba likvidovat na potkání.
  • Z neúspěchů je potřeba umět vytáhnout lekce a poučit se. Pokud opakujeme stále stejné chyby, je to šlendrián (a šlendrián viz předchozí bod).
  • Nutnou podmínkou funkční "kultury chyb" je schopnost otevřené komunikace. Což se snadno řekne, ale hůř udělá, ale o tom někdy jindy.

Jaké s tím máte zkušenosti vy?

Komentáře

Budu rád za vaše komentáře. Diskuze je v zájmu kvality moderovaná.
Email nebude zveřejněn